Já jsem mozek... Nebo ne?

Žijeme v osvícenecké době. Generaci za generací to člověk prohlašuje už více jak sto padesát let od revoluce, která se mylně nazývá průmyslovou. Proč mylně? Sice se v devatenáctém století začal celosvětově prosazovat průmysl, ale počátek byl v agresivním a krvavém potlačování náboženství. Bez velkých peněz a intrik by to nešlo. A tak nejmocnější rodiny světa, začaly podporovat nespokojenost chudých lidí. Zviditelnily inteligenčně naivní hlasatele Volnosti, rovnosti a bratrství a rozdmýchaly nenávist mezi bohatými a chudými, a stejně tak mezi věřícími a nevěřícími. Jedině v této kombinaci nesvárů mohly změnit nové možnosti rozdělení a vlastnění.

Rozdmýchané vášně naivních intelektuálů se zvrtly v násilí a zabíjení věřících, popření boha a jeho desatera, včetně popření duše a zavádění průmyslu, jako osvobození chudých od útlaku feudálních pánů.

Osvícenectví, jako formování morálních vlastností člověka podle božského záměru, se zvrhlo na statut člověko-boha, který si může dělat, co chce, a nad kterým už nic není a nevládne.

Zjevila se nová víra, zrozená z násilí a krve – materialismus.

Když se zavrhla duše člověka, jako jeho bytostná podstata daná Bohem, musela věda najít náhradní řešení – mozek. Ne jako sídlo duše, ale jako tvořitel vědomí – mysli člověka.

Z biblického výroku: "Kdo není proti nám, s námi jest…", se vytvořil materialistický opak: "Kdo není s námi, je proti nám." A pod tímto heslem materialistická věda likvidovala všechny výzkumy a důkazy o existenci duše.

Mozek se stal jediným zdrojem mysli. Člověk byl spoután svými mozkovými neurony a synapsemi k hmotě, odtržen od bytostné podstaty sebe sama, dané mu Bohem.

Zkoumání mozku však přineslo rozpory, které nelze schovávat věčně. Jestliže mozek vytváří vědomí – mysl člověka, jak to, že existují lidé, kteří měli po nehodě nevratně poškozená centra, a přesto to na jejich projevu nebylo znát?

Odpovědí byla neobratná myšlenka převzetí funkce poškozené části jinou částí, a to - nepoškozenou. Dodnes ovšem nikdo nedokázal, že k tomu skutečně dochází.

A co lidé, kteří se narodili s nevyvinutým mozkem? O této skutečnosti se dozvěděli až z vyšetření. Nebylo na nich patrné žádné omezení mysli. Odpověď je podobná. Už při vývoji v děloze jiná centra převzala funkce poškozených center… Ale zde se dostáváme ke zjevným lžím. Bavíme se o lidech, kteří mají jen mozkový kmen, a žádná mozková centra. Odpovědi tohoto typu jsou vědomým zastíráním pravdy.

Vědomí-mysl člověka netvoří mozek, ale je duchovním přesahem, který  používá mozek k propojení se v tomto světě.

Ale pojďme ještě dále…

Všichni lidé, bez rozdílu víry, ras a kultury mají v klinické smrti totožné zážitky. Popisujeme zde zhruba sedmdesát procent lidí, kteří prošli stav blízko smrti a přežili. Zbývajících třicet procent bylo tak zvaně v klinické smrti úplně vypnuto. Jejich mysl si nic nepamatuje po znovu oživení.

Společné znaky zážitků 

v klinické smrti jsou tyto:

1. Odpoutání od těla.

2. Tunel vedoucí ke světlu nebo rovnou světlo.

3. Přijetí láskyplnou bytostí (příbuzný, ikona jejich víry, anděl, božské zjevení).

4. Uvědomění si, že život je o lásce.

5. Nepopsatelná blaženost.

6. Po probuzení mizí strach ze smrti jako definitivního konce.

Pokud toto stejné zažití mají úplně odlišní lidé s různou kulturou, přesvědčením, rasou a životem, co to znamená?

Chcete vědět víc?