O Lásce

Díváme se na televizi, čteme noviny, brouzdáme po internetu… a všude narážíme na lásku. Je tam ve všech možných podobách. Mezi muži a ženami, se stejným pohlavím, lásku k dětem, zvířatům přírodě a i věcem, nebo kariéře.

Všimli jste si někdy, že je to láska vždy k někomu nebo něčemu? Že je to láska podmíněná?

Musí tu být vždy někdo nebo něco, koho máme a lásku nám opětuje.

V případě věcí jde vždy o to, že jsou naše a přírodu milujeme, protože do ní máme přístup, a získáváme od ní uvolnění a klid.

Fungujeme na podmíněné lásce a ani o tom nevíme.

Je to vlastně trochu smutné, protože se čas od času každý z nás setká, nebo setkal, také s koncem lásky. Někdo nás přestane milovat, děti vyrostou a už nás nepotřebují. Věci mají svou životnost, tak jako zvířata a pokud na nás příroda není vždy milá, ochladneme, jako přicházející první mrazík na podzim. Ani kariéra a sláva není věčná…

Co nás vlastně učili ve škole o lásce? O lásce jako také, vlastně nic. Jen sem tam, v rámci výuky, přišla řeč na vztahy, s podmíněnou láskou – já tobě a ty mně…

Proč o tom máme přemýšlet, když nám alespoň nějaká podmíněná láska funguje? A věříme, že nám přece musí trvat až do konce života? Nebo ne?

Rozhlédneme-li se kolem otevřenýma očima, uvidíme mnoho konců lásky. Když se pak pozorně díváme i na ty, kteří jsou stále spolu, všimneme si, že u většiny z nich jde o zvyk a už dávno ne o lásku. I kariéra a úspěch se skrytě přeměňují v břímě. Jen si toto vše člověk těžko přiznává.

Ne, že bychom tu a tam neviděli lásku skutečnou, ale její tvoření a udržování je nám více skryto, než zjeveno.

A tak doufáme a žijeme v nadějí, že nás pravá láska, nepodmíněná, potká a vydrží až do smrti. A každý si ji představujeme ve své podobě.

Nezní vám to trochu zoufale?

Pokusme se uchopit pravou Lásku. 

Lásku nepodmíněnou.

Je to Láska, která nepřichází zvenčí, ale zevnitř.

Co to je zevnitř?

Vždyť miluji své boty, protože se mi v nich dobře chodí. Miluji svou kariéru, protože mi přináší postavení, peníze, respekt. A miluji druhého člověka, protože on miluje mě. I děti miluji, protože jsou moje, nebo pro jejich bezbrannost a čistotu. Vždy je tam podmínka.

Tak jaká láska přichází zevnitř?

Napadlo vás někdy, že uvnitř vás je život?

A teď nemyslím, jak ho žijete v tomto světě. Jak je pro vás lehký nebo těžký. 

Život ve vás prostě je. Tichý, nestěžující si na to, jak ho žijete. Je tu s vámi, jako nejvěrnější přítel, ať už se z vás stalo cokoliv. Je tu s vámi, když se radujete, trápíte, stěžujete si, děláte hlouposti i na něho nadáváte.

Nejvěrnější přítel, jakého jste kdy měli. Bude tu s vámi vždy až do konce. A nikdy se k vám neobrátí zády a neřekne dost. To umíme jen my.

Život uvnitř nás je dar. Život je ve své podstatě Láska.

Když se zamilujete, neskáče na vás láska zvenčí. To, do čeho se zamilujeme, je spouštěč. Startér.

Láska se vždy projeví zevnitř směrem ven.

Jen jsme se nevědomě naučili cítit lásku, dokud je tu vnější propojení. Jakmile je propojení narušeno, láska mizí…

Pravou Lásku však lze pěstovat i bez propojení s vnějším světem.

Připusťte na chvíli, že život ve vás je Láska. Usmějte se, jen tak, a dejte do tohoto pokusu trochu upřímnosti. Pozorujte, co se ve vás, při úsměvu, děje. Zkuste to teď hned, než budete číst dál…

Cítili jste to?...

To byla Láska. Nepodmíněná…

Život ve vás si uvědomil, že jste si ho všimli a zahořel pro vás Láskou. Opravdovou.

Kdykoli si života v sobě všimnete, bude pro vás hořet Láskou. Nekonečnou, všeobjímající, věčnou.

Přátelé, usmívejte se.

Je jedno na koho nebo na co. V podstatě je jedno, jestli se znáte, máte se rádi nebo ne…

Přátelé, usmívejte se…

Váš život, váš nejvěrnější přítel, na to celý váš život čeká.

Na podmínkách nezáleží. Je to váš život. Je to vaše Láska. 

Jste to vy...

Sámo Fujera