Spěch

Obklopuje nás spěch.

Spěch, který sami vytváříme, mystifikujeme jako něco, co existuje samo o sobě, ale zároveň nás to pohlcuje a ovládá. Lžeme sami sobě a věříme tomu.

Jak může být spěch naší doménou: tělo je ovládáno myslí. Mysl myšlenkami. Naše myšlenky nám vtiskli rodiče, učitelé, naše okolí, knihy, časopisy a televize. Náš názor a naše mysl je ovládána zvenčí. Je ovládána "kýmsi", jen ne námi.

Spěch nám byl naočkován jako zhoubné sérum, které uvnitř nás prožívá vlastní identitu, vlastní život. Neumíme se v tom koloběhu zastavit a prohlédnout.

Po staletí si lidé tvořili svůj názor podle toho, co znali. Nejvíce znali a rozuměli přírodě. Snad proto se moudrost vetkávala do přísloví a příběhů o zvířatech. Lidskou mysl to v žádném případě neznásilňovalo a každý si ze svých pozorování v přírodě dosadil správné závěry. Klasickým příkladem byl Ježíš, křesťanský mistr, jehož podobenství, v mnoha případech, vycházelo z přírody.

Dnešní svět je jiný.

Intelekt byl povýšen nad moudrost. 

A přitom člověk, intelektuálně na výši, ale bez moudrosti, je jako strom, který žije sám pro sebe, ale nedává žádné plody, žádný užitek, byť by byl sebekošatější.

Našim životům uniká smysl, který byl nahrazen prožitky. Nebylo tomu vždy tak, že by si lidé schovávali prázdno ve svých duších, za mnoho různých požitků: oslavou různých svátků, periodických cyklů, jmenin a podobně. Ve svých počátcích takzvané oslavy, bylo zastavení se člověka, ztišením, vracením se ke své podstatě, ke smyslu žití, ke svým kořenům. Dnes je to útěk od reality, která nám značí úpadek vnitřního života člověka. Obývací pokoj bez zapnuté televize, jeví se příliš prázdný a smutný. Posezení s přáteli bez skleničky, bez mobilu, zdá se nudné.

Více než osmdesát procent vysílání z televize je pro náš osobní život úplně zbytečné a přesto dokážeme sledovat program mnoho hodin denně, stejně tak i tisk.

Naše mysl a náš názor jsou tvořeny úzkým okruhem lidí, většinou s inteligencí, ale bez toho hlavního – bez moudrosti.

Stali jsme se požitkáři. 

S požitkem konzumujeme vše, co je nám předkládáno na pultech v obchodě a nepřemýšlíme o tom, je-li to správné. S požitkem slavíme, co se dá, abychom se z toho kolotoče vedoucím odnikud nikam nezbláznili. S požitkem se ženeme každý rok na dovolenou, urvat co největší zážitky. Jen nebýt doma, sami se sebou. S požitkem odsuzujeme vše, co je nám předkládáno k odsouzení a promíjíme to, co je nám předloženo k prominutí. Jsme otroky a nechceme o tom slyšet. 

Ona totiž svoboda není nic, co se dá sebrat na ulici, nepřijde nám domů ani poštou, nedá se koupit.

Svoboda bolí a je s ní mnoho práce, než se nám usídlí v srdci trvale. Pro svobodu v srdci, jako pro nejvzácnější květ v květináči, se musí neustále něco dělat. Zalévat, ale nepřelít, kypřit, ale nepřetrhat kořínky, dávat ke slunci, ale nepřehřát, být pozorný a nezapomenout.

Je těžké člověku být svobodným.

Ono se to totiž týká našeho nitra, našeho já. 

Pokud najdeme sami sebe, své já uvnitř, naše mysl se osvobodí, neboť když vyjde slunce, tma zmizí.

 Už nebude ovládána myšlenkami, které se nám vkrádají do naší mysli zvenčí. Mysl bude tvořivě přemýšlet a vytvářet svůj vlastní názor, vycházející z nitra, z míst, kde opět svobodně oživne oheň našeho života...

Každý člověk je jedinečná bytost a to nejen podle otisků prstů, ale téměř ve všem. Už jen vývoj psychiky od nejranějšího dětství nám ukazuje, jak rozdílné si v sobě budujeme náhledy na život, jeho hezčí i problémovější části.

Žádný člověk nereaguje stejně na tutéž situaci. Vnímáme s různou intenzitou emoční a myšlenkové pochody, které se v nás objevují a korigujeme své další kroky z rozhodnutí, vyplývajících z našich dosavadních zkušeností.

Rychlost našeho pohybu je plně závislá na rychlosti myšlenkových pochodů a ty jsou zcela podřízeny času, který nám byl dán v dětství k přemýšlení a rozhodování, když jsme to ještě neuměli.

Psychika dětí je dokonale ochráněná před přetížením. Například, řeší-li dítě nějaký úkol poprvé a nemá-li dostatečný čas k jeho rozebrání (jinými slovy, pokud dítě tlačíme do rychlejšího řešení slovy: "to už máš dávno umět" nebo "neloudej se, budeš poslední") psychika je extrémně zatížena, vytvoří se myšlenkové vakuum a schopnost řešit problém se vypne. Když tímto způsobem zatěžujeme člověka od malička, vytvoříme v něm psychické bloky. Ty pak zapříčiní pomalejší adaptabilnost jedince na nové úkoly nebo do nového prostředí.

A přitom takový člověk může být velmi inteligentní a zručný. Jen neporozumění a necitlivost od rodičů, učitelů či vedoucích pracovníků, dělá z takovýchto lidí neschopné, nemotorné a pomalé individuality.

Vše kolem nás má svůj čas. Jeden kazatel kdysi napsal: 

"Je čas růstu a čas zrání, čas plodů i sklizně, je čas žití i čas smrti. Nic se neopozdí a nic nepřichází předem."

Dnes žije mnoho lidí ve spěchu. Spěch jsme zhmotnili a zdémonizovali jako cosi, co ovládá naše životy.

Jsme otroky, ale otroky koho?!

Spěch je v nás a ve věcech, které ve spěchu vytváříme. Ale v přírodě, odkud jsme vyšli a od které se nemůžeme odtrhnout, má všechno svůj čas. Jsme tedy otroky vlastní mysli. Zastavme se tedy a zadívejme se do svého vlastního nitra, tam, odkud vychází "žití", nezakalené myšlením, spěchem a sobectvím. Zadívejme se tam, kde nacházíme své vlastní kořeny, své Já, které čeká tiše a trpělivě, až si ho všimneme a pozveme do svého života slovy:

"Ne já, ale ty čiň a já budu jen tichým svědkem všeho…"

Sámo Fujera