Správná cesta ke zdraví

Jakmile se člověk dostane do určité křižovatky svého života, začne hledat něco jiného než jen peníze, majetek a potěšení v různých podobách. Zmiňovanou křižovatkou může být ztráta majetku, blízké osoby, první vrásky na tváři, zdravotní problémy, uštěpačné poznámky na náš vzhled, parte souseda, který ještě před týdnem sekal zahradu, nebo chtění nějaké změny, vedoucí blíže přírodě či duchovnímu bytí.

Důvodů, proč člověk mění své zvyky, může být nepřeberné množství. Ale ve chvíli, kdy se tak stane, otevírá se před člověkem mnoho neprobádaných cest, nabízejících mu vyléčení z nemoci, omlazení, sílu, vitalitu a také pevné zdraví a dlouhověkost.

Je to křižovatka, kde zvažujeme, kterou cestou se vydáme, podle svých zkušeností z minulosti, nebo názorů, které jsme si vytvořili v průběhu života.

Ovlivnit nás může článek, kniha, rady známých celebrit nebo lékařů a léčitelů.

Jak se v tom vyznat, když o tom nic nevíme?

Kdo má nejlepší návod na správnou cestu ke zdraví?

Pokud se více zaobíráme nabízenými možnostmi, objevujeme neprůstřelné argumenty každé cesty. Některé z nich se opírají o vědecké poznatky a útočí na náš rozum. Jiné se zaměřují na naši představivost a argumentují sounáležitostí s přírodou. Další působí na naše city a emoce a probouzí lítost se zabitými a snědenými zvířaty. Ale jsou tu i cesty, které se dotýkají naší duše a vtahují nás do řádu, vytvořeného samotným Bohem.

Tak - a co teď?

Neznáme skutečnou správnou cestu. Všechny se tváří jako pravé. Ale nejhorší na tom je, že si v některých zásadách odporují. Logika nám říká, že jen jedna musí být správná a ostatní se mýlí.

Ale která to je?

Zde začínají rozhodovat naše zvyky, výchova a zaměření.

Je-li člověk ateista s vnitřním odporem ke všemu náboženskému a duchovnímu, vyloučí cesty, kde se mluví o Bohu.

Člověk, který má rád maso, nepůjde cestami, kde se maso nedoporučuje.

Lidé se špatnou zkušeností s lékaři nebo léčiteli, odmítnou tyto cesty.

Naše rozhodování je čistě osobní a se skutečností vlastně nemá mnoho společného. A to i v případě, že jsme nemocní a jde nám o život.

Jen opravdové zoufalství nám na určitou dobu potlačí naši osobnost a pak jsme ochotni zkusit cokoliv.

I tak ovšem nejsme schopni rozlišit, která cesta je správná.

Jak je to možné?

Odpověď je vlastně prostá.

Nikdo nás neučil samostatně myslet.

Rodiče nám vtiskli své návyky a základní životní názor. Pokud jsme se vzepřeli, byli jsme potrestáni. Škola nám nadiktovala, jak máme vidět svět a vnímat sebe. Vzepření přineslo horší známky. Práce nás formovala podle představ vedení. Nelíbí se ti to, odejdi. Úřady jednají podle směrnic a lidství je zapomenutý pojem.

Samostatně myslet znamená - být v rozporu s pravidly a řády, ve kterých žijeme.

A i když můžeme narazit občas na někoho, kdo samostatně myslí, nemá většinou na růžích ustláno a je označován a odsuzován jako nepřizpůsobivý nebo rebel. A nám se chce žít pohodlně a bez problémů… Nakonec i za cenu, že se vzdáme samostatného svobodného myšlení a zformujeme se do myšlení stádního, nadiktovaného.

Proto nerozeznáváme dobro od zla, pravdu od lží a správnou cestu ke zdraví od její pouhé imitace. Toto si uvědomit, přijmout a začít se učit samostatně myslet, je nad síly většiny lidí. Ne proto, že by na změnu opravdu neměli sílu, ale proto, že:

"Přiznat si nedostatek vlastního svobodného myšlení je – přiznat si vlastní chyby".

A člověk si nerad přiznává vlastní chyby a selhání.

I přes to všechno se můžeme dostat ke správné cestě ke zdraví.

Všichni…

Chcete vědět víc?